Srovnání: Čtyři body, v nichž se liší referendum podle Okamury od standardů referenda v Evropě

Srovnání: Čtyři body, v nichž se liší referendum podle Okamury od standardů referenda v Evropě

Sdílet: 22. 02. 2018

Tomio Okamura (SPD) aktuálně navrhuje, aby i v Česku mohli lidé vyvolat celostátní referendum. Rekonstrukce státu jeho iniciativu pečlivě monitoruje, protože se potenciálně může dotknout jednoho z mantinelů demokracie, které určila skupina nezávislých odborníků. Okamura se inspiroval ve Švýcarsku, ale referenda jsou zavedeným nástrojem i v mnoha dalších zemích Evropy. Referendum podle Okamury je ovšem v porovnání s nimi snadno zneužitelné, široké a v praxi zřejmě problematické. Proto přinášíme čtyři body, kterými se tento návrh vymyká běžným standardům.

1. Kolik podpisů je potřeba?

Okamura navrhuje, aby celostátní referendum mohla vyvolat buďto vláda anebo lidová iniciativa. K vyvolání referenda by tak bylo nutné sesbírat pod petici podpisy 100 tisíc lidí, a to během 2 let. V samotném Švýcarsku je přitom tato lhůta o něco kratší - 18 měsíců. Důležité je ale to, že skoro ve všech státech Evropy je k vyvolání celostátního referenda potřeba daleko větší počet oprávněných voličů, a to i při přepočtu na počet obyvatel.[1] Na Slovensku je to 350 tisíc podpisů občanů. V Litvě je to 300 tisíc, v Lotyšsku desetina voličů, a ve Francii také desetina voličů, ale současně ještě pětina poslanců.

Jinou variantu zvolili v Nizozemí - kde mají takzvaný dvoufázový sběr podpisů. Občané musí pro vyvolání referenda sehnat do 4 týdnů 10 tisíc podpisů. Pokud se jim to podaří, nemají ještě vyhráno. V dalších 6 týdnech musí získat 300 tisíc podpisů. Okamurův návrh tak je neobvyklý v tom, že pro vypsání referenda stanovuje jen minimální překážky. 

Jakýkoliv početnější spolek by si při takto nízké hranici mohl prosadit vlastní referendum podle svých představ. Třeba Moravský rybářský svaz má 60 tisíc členů - i s rodinami by pak pravděpodobně jeho členové dokázali bez problémů vyvolat referendum o změně rybářského práva. Referendum má být přitom nástrojem pro řešení důležitých otázek, které se týkají celé společnosti.

2. Co se rozhodne v referendu, to platí. Anebo ne?

Návrh SPD říká, že by výsledek referenda byl platný, bez ohledu na to, kolik lidí se referenda účastní, a jak velkou většinu vítězný návrh získá. To je velmi neobvyklé řešení nejen na švýcarské poměry. Ve Švýcarsku je rozhodnutí referenda vyvolaného lidovou iniciativou platné jen tehdy, když pro něj hlasuje většina hlasujících a současně se pro rozhodnutí vyslovila většina voličů ve všech kantonech. Těch má Švýcarsko 26. U nás by obdobou mohly být kraje - pokud by třeba v Jihomoravském kraji byl výsledek referenda jiný, než ve zbytku země, referendum by automaticky nebylo platné. V 8 ze 14 evropských zemí referendum platí jen tehdy, pokud účast v hlasování překoná určitou hranici anebo o výsledku rozhodne víc, než poloviční většina hlasujících. S ničím takovým ale Okamurův návrh nepočítá.

3. O čem smí rozhodovat referendum?

Okamurovo referendum se má týkat všech zákonů mimo těch, které by měnily “podstatné náležitosti demokratického řádu” anebo vedly k narušování lidských práv a svobod. Je tedy jasné, že referendem by nešlo uzákonit zrušení voleb nebo třeba vzít homosexuálům právo vlastnit majetek. V tomto bodě se prozatím zdá, že návrh respektuje mantinel demokracie č. 11: „Pokud bude schválen ústavní zákon o obecném celostátním referendu, nebudou připuštěny otázky, které mohou vést ke změně podstatných náležitostí právního státu, zrušení či omezení ústavně zaručených práv a svobod nebo k rozporu s mezinárodními závazky ČR.”

Podle návrhu ale občané můžou vyvolat referendum o tom, že se mají snížit některé daně, zrušit Vánoce jako státem uznávaný svátek nebo že chtějí snížit věkovou hranici odchodu do důchodu na 30 let. Lidé, kteří mají rádi svůj klid by mohli chtít zákaz všech koncertů po 22. hodině, a abstinenti zákaz výroby a distribuce alkoholu. Kreativitě se v tomto referendu meze nekladou.

Ve většině zemí, kde existuje celostátní referendum nebo nějaký obdobný nástroj, je okruh přípustných otázek do referenda přísně omezen. V praxi to vypadá tak, že referenda doplňují činnost parlamentu. Variant existuje opravdu hodně. V Irsku je možné hlasovat pouze o zákonu předloženém parlamentem; v Itálii lze referendem zákony pouze rušit; v Postugalsku nelze schválit právní předpis, se kterým voliči v referendu vyslovili nesouhlas, a to do doby, než se buď koná nové referendum o téže otázce nebo do konání nových parlamentních voleb. Ve Finsku lze navrhnout přijetí určitého zákona. Podstatné ale je, že nikde neexistuje obecné referendum bez jasného výčtu zákonů, do kterých smí anebo nesmí zasahovat.

4.    Dvouleté zmrazení výsledků referenda

Podle návrhu Tomia Okamury lze zákon přijatý v referendu měnit (nebo zrušit) pouze jiným zákonem přijatým v referendu. Další referendum ke stejné otázce se přitom smí konat až za 2 roky, takže by zákon zůstal do té doby bez úprav. To může být problém právě kvůli tomu, že referendem by šlo změnit v zásadě jakýkoliv zákon. Pokud by se ukázalo, že výsledek referenda má nečekaně devastující dopady, poslanci v parlamentu by měli ještě 2 roky svázané ruce.

Ve většině evropských zemí přitom můžou členové parlamentu se zákonem přijatým na základě referenda dál pracovat. Je to obvyklé třeba v Dánsku, v Rakousku i v Polsku. Výsledky referenda se berou jako každý jiný zákon (popřípadě jako ústavní zákon), ale ne jako speciální kategorie „nedotknutelných zákonů”. Výjimkou je jen Slovensko, které zavedlo tříletou lhůtu, kdy se do zákona nesmí zasahovat. Na Slovensku k podobnému hlasování ale doteď nikdy nedošlo, a nevíme tak ani, jak toto “zmrazení výsledků referenda” funguje v praxi.

[1] Srovnatelný počet podpisů jako v Okamurově návrhu má (při přepočtu na počet obyvatel) ze 14 evropských zemí s referendem pouze Itálie a Finsko. Nižší počet podpisů jen Rakousko, kde ovšem referendum není závazné a parlament se nakonec může rozhodnout v rozporu s výsledkem referenda.

Sdílet: